Norsko – Lofoty 2015

Až do samotného Nejdedáleno

Skandinávie je stvořená k prožití dovolené v obytném voze. Seveřané milují své domy na kolečkách, a tak je asi jen málo míst na světě, kde je o vás a váš milovaný vůz postaráno lépe, než u Vikingských předků. Toto určitě každý caravan driver ví, zná a jistě mnohý i na vlastní kůži zažil. Z tohoto důvodu jsme se i my rozhodli vyrazit na sever, konkrétně za polární kruh do Norska na Lofoty. Na těchto ostrovech jsme chtěli najít vhodné kopce pro sjezd na lyžích, neboli freeride, což je v zimním období vyhledávané pro tuto oblast.

Na této 7 800 km dlouhé cestě nás po celou dobu takřka spolehlivě vezl obytný vůz Fiat Ducato z roku 1986, tzv. „Burák“.

S pedálem plynu na podlaze a na tachometru až 95 km/h jsme hladce projeli Německem, nalodili se na trajekt v Rostocku. Ráno jsme se probudili v Trelleborgu a na první „naškubnutí“ jsme se řítili ke Gammelstadt, vesnice vzdálená pouhých 1 500 km, ležící severně od města Umea na pobřeží Botnického zálivu. Gammelstadt je zapsán do Světového dědictví UNESCO, jehož součástí je 1000 let starý kostel a 400 obydlí, která sloužila jako noclehárna pro poutníky, kteří sem několikrát do roka vážili mnohdy daleké cesty na místní slavnosti. Toto místo bylo taky jakousi seznamkou pro nezadané mladé ženy a muže, neboť zde nepotkávali jen své příbuzné.

V samém srdci Laponska jsme přibrzdili ve městě Gällivare, kde jsme nakonec byli nuceni zůstat déle z důvodu sněhových bouří, které se hnali ze západního pobřeží a neumožnili nám pokračovat směrem na Lofoty. Vyzkoušeli jsme místní lyžařské středisko, zažili osobní setkání se soby a navštívili velmi zajímavé muzeum o Laponcích. Místní průvodkyně nám doporučila ještě národní park Stora a vesnici Ritsem, která byla vzdálená podle GPS 183 km s dobou jízdy 7 hodin, tzv. na konci cesty. Nenechali jsme se odradit a vyrazili na další putování. Po ujetí 50 km jsme uhýbali z hlavní silnice na cesty asi čtvrté třídy a čekalo nás skoro 120 km tankodromu. Během toho nás zastihla již zmiňovaná sněhová bouře a sníh neuvěřitelně přibýval. Ač stěrače kmitaly, my jsme neviděli ani na krok a zvažovali, zda se neotočit zpět do Gällivare. Převládl v nás dobrodružný duch a pokračovali směr Ritsem. Mile nás překvapil Burák, který i ve svých skoro 30 ti letech zvládl jet dobře po sněhu, skvěle vyvažoval v zatáčkách a kopce vyjel bez zahrabání. I v tomto nepříznivém počasí jsme míjeli mnoho domorodců na sněžných skútrech se svými psy a pruty, kteří se vydali rybařit k jezerům lemujícím cestu. Cedule Ritsem vítající nás v obci nás bohužel zklamala. Žádná zajímavá místa nebo obydlí, nic co by nás okouzlilo natolik, abychom to nepovažovali za ztracený den, vyjma otevřené sprchy v kempu. Nejen z důvodu malé kapacity vody v Burákovi, která činí pouhých 50 litrů, a tak se využívá spíše na vaření a nejnutnější hygienu, ale po čtyřech předchozích dnech sprchování se deodoranty jsme vnesli do obytňáku svěží vítr na další cestu. Nohy jsme si protáhli při výletě na pásech v místních borových lesích se severním větrem v zádech a doufajíc, že v této velké zmrzlé bažině zahlédneme alespoň losa. Bohužel, neviděli jsme ni losa ani kopce, protože sněhová bouře stále nezmenšila na své síle. A jak to již bývá, když se daří … po návratu do Buráka jsme zjistili, že nefunguje elektrické zapalování plynových kamen. V – 10 °C bychom se přece jen rádi ohřáli a uvařili něco teplého do žaludku. Neváhali jsme a po telefonu to konzultovali s naším servisem. Letmé prohlédnutí topení, bez viditelných závad, a tak nastalo jediné schůdné řešení. Po odmontování skla u topení jsme vložili ubrousek provoněný deodorantem a zapálili jej. Po vteřinové modlitbě se semknutými víčky se zažehl pouze plamen v topení a my se mohli opět hřát u obytného krbu.

Po těchto ne zcela vydařených příhodách opouštíme Laponsko. Míjíme důlní město Kiruna a dostáváme se k přechodu Riksgränsen u Švédsko – Norské hranice. Kvůli již několikrát zmiňované sněhové bouři, zde strávíme mnoho hodin čekáním v koloně, než pluh protáhne silnici a my se konečně přibližujeme k prvnímu cíli naší cesty po Lofotech. Vesnice Laupstad ležící u jediné silnice E 10 v této krajině. Pět dnů na cestě, za námi 3 000 km. Nyní nás čekal prosluněný den na lyžích. Výšlapy z 0 m.n.m. do 600 m.n.m nejsou tak silově a dechově náročné, takže jsme zvládli prozkoumat tento ráj skialpinistů a freeriderů velmi důkladně. Od mírných plání až po prudké strže a žleby, výhledy do údolí, na fjordy, na daleké ostrovy, tajuplné zátoky a sníh končící na hladině oceánu.

Od pobřeží centrálního Norska se vzdalujeme směrem k Svolvaeru, k největšímu zdejšímu městu, kde musíme řešit další trable s naším Burákem, který měl naříznutou zadní pneumatiku v délce zhruba 15 cm. Mávl bych nad tím rukou, kdybych k našemu zděšení nezjistil, že mi v servisu, při kompletní generálce motoru, rezervu vyndali, ale zpět již nevrátili. V té době nás míjel starý Transportér s finským surfařem, který nám nejen poradil, kde je nejlepší pneuservis, ale i dobré sněhové podmínky pro freeride. A jelikož byla neděle, měli jsme spoustu času k prohlédnutí zdejšího města. Nejvíce jsme obdivovali tradiční sušení tresek v dřevěných konstrukcích, kde jich bylo na tisíce. Ovšem ten, kdo nemá rád vůni ryb, si zde na své rozhodně nepřijde.

Následujícího rána jsme se vydali shánět vhodnou pneumatiku. A jak to již v Norsku bývá, obul bych u nás cenově celé auto, ale není možnost jiné varianty. Hlavně, že můžeme opět nasednout do obytňáku a pokračovat dále.

Vydáváme se směrem k vesnici Ä, která patří jen a pouze jedné rodině. Malá dědina na konci cesty E10, dále už nic. Posádka našeho Buráka ji přejmenovala na Nejdedálen, nejdále, co jde! Na tachometru máme 3 800 km, vracíme se zpět domů přes Reine. Jedno z nekrásnějších fotografických míst v Norsku nejen díky polární záři, ale i pro typicky lofotskou architekturu. Červené dřevěné domečky na kůlech v moři s trávou na střeše.

Na severu od Svolvearu se zastavujeme na další skialpový spot, který si užíváme plnými doušky do pozdních hodin, protože jarní dny se za polárním kruhem prodlužují opravdu rychle, a tak sluníčko zapadá až těsně před půlnocí a vychází kolem čtvrté ranní.

Čas na Lofotech se nemilosrdně krátí a před námi je poslední výšlap na lyžích a poslední sjezdy u Laupstadu, kde se nám ukázala i nádherná a monstrózní aurora borealis, neboli polární záře. Ta noc byla překrásná, jasná a kochali jsme se touto skvostnou podívanou několik hodin. Po celou dobu již nezapadlo slunce za horizont, a tak je zřejmé, že jsme měli opravdu štěstí. Jedna z poslední možností vidět tu barevnou řeku vinoucí se přes oblohu v tomto období.

Během čtrnácti dní v dubnu tohoto roku jsme celkem najeli 7 800 km, přičemž na cestách v autě jsme strávili 6 dní. Rád bych tímto inspiroval dobrodruhy k podobným výletům na Lofotské ostrovy, neboť příroda, krajina, kultura, sněhové podmínky, kopce, výhledy, nezapomenutelné zážitky, málo turistů a mentalita místních lidí se do Vás natolik vryje, že se sem budete chtít znovu vrátit a prožít podobné chvíle.

Rád bych poděkoval za podporu našim sponzorům firmě Caravan plus, Boatpark a Armada skis ČR, bez kterých by se tento výlet nemohl uskutečnit.